MÁ TVORBA

Má tvorba - Schody do nebe

11. ledna 2013 v 13:35 | Katie.Book
Už nějakou dobu je mým snem vydat vlastní knihu. Již několikrát jsem se o to pokoušela, ale vždy z toho nějak sešlo. TENHLE nápad na tuto moji knihu mám v hlavě už nějakou dobu a už několikrát jsem to formulovala (jak se říká) na 'papír'. Pokaždé jinak a v jiné verzi. Při mé slohové práci ve škole jsem dokonce tuto myšlenku na Schody do nebe použila v úplně jiném znění. A toho se teďka trochu držím s dalšími odbočkami. Zajímalo by mě, jestli vás MŮJ OBSAH své vlastní knihy zaujme a prosím o vyjádření vašeho názoru. Tady je už obsah nebo-li popis děje.



Zatím neznámý starší spisovatel Ian Wright dostal jasné ultimátum - napsat příběh, který by se dostal do první příčky žebříčku bestsellerů. Ian potřebuje nápad, inspiraci, aby takový příběh mohl napsat.

Inspirace přijde v okamžiku, kdy najde na půdě bytového domu, ve kterém bydlí, starý zažloutlý deník. V deníku nachází zápisky mladého chlapce, který během deníku dospívá. Jeho příběhem je natolik fascinován, že bez váhání usedne za svůj psací stroj a píše příběh o chlapci z deníku se zvláštní osobností. Chlapcovo jméno mu není známo, proto ve 'svém' příběhu používá své vlastní. Chlapec, tedy Ian, trpí psychickou poruchou, díky které nedokáže rozpoznat realitu od pouhých snů. Čím je starší, tím víc se začíná ztrácet v reálném světě a nořit se do světa snů.

Ian Wright posílá první část svého příběhu svému editorovi, který je jím nadšen. Požaduje po Ianovi velké vyvrcholení příběhu,jenže netuší, že Ian pro něj žádný takový konec nemá. On vlastně neví, jak to skončí a nemá sebemenší tušení, jak to dopadlo s chlapcem Ianem. Deník končí zápisem z roku 1956, kdy chlapec slavil své osmnácté narozeniny. Ian začíná hledat konec pro svůj příběh, který naprosto nečekaně nalezá v sobě samém.

Spisy & úvahy - ÚVAHA: Proč pláčeme?

30. prosince 2012 v 13:31 | Katie.Book
Tahle krátká úvaha vznikla, když jsem zrovna měla problém, byla jsem rozzuřená, zmatená apod. Říká se, že nejlepší věc je, dostat to ze sebe. A protože jsem při sobě neměla nikoho, komu bych své myšlenky vyklopila, hodila jsem to rovnou na papír. Nesuďte to prosím, je to jen menší psychologická úvaha na téma pláč a moje premiéra...


Úvaha I. - Proč pláčeme?
Osnova: 1. úvod
2. vlastní myšlenky
3. obecné myšlenky
4. závěr


Odkud se vlastně bere pláč a co je jeho příčinou? Pojďme se podívat až do jádra a ke vzniku těchto prachobyčejných slaných kapiček.

Nedávno jsem zase prožívala jeden ze svých 'denních' pláčů, pomocí kterých mnohem víc uvažuju o věcech, které mě trápí. Vždy nechávám slzy téct po mém obličeji a v duchu nadávám, kladu otázky 'proč?' nebo se v duchu vyzpovídávám sama sobě ze všech svých pocitů. Pocity. A jsme u toho. U každého pláče prožíváme nějaký pocit, emoci apod. Řekla bych tedy, že mě osobně pláč docela dobře umí ovládat a přebírá si nad mýma pocitama a emocema veškerou kontrolu. Je těžké ho zadržet. A proč ho taky zadržovat, že? Se všemi emocemi nebo pocity musíme ven. Většinou přesně v tenhle moment přichází první slza. Takže jestli se nemýlím, já vlastně brečím z různých důvodů. Ze vzteku, ze smutku, ze zmatenosti... Zajímalo by mě, jak je to asi u ostatních lidí?

Je naprosto jasné, že lidé považují pláč za nezbytnou součást života a že i oni čas od čau prožívajní stejné chvilky jako já. A pláčou možná i za podobných podmínek a okolností, stejně jako já. Jediná věc, která mi vrtá v hlavě je ta, jak mohou ostatní lidé plakat z pocitu štěstí. I když... když si tuhle otázku položím znovu a vrátím se ke svým vlastním úvahám, zjistím, že vlastně odpověď již dávno znám. Lidé pláčou štěstím protože 'emoce'. Protože za všechnou můžou ty emoce. Štěstí, láska, smutek či vztek se do emocí přece řadí! A tak je naprosto jasné proč se čas od času tyhle slané kapky objeví. V hlavě se nám nashromáždí nějaká pro nás silná emoce či událost - nebo také více emocí a událostí - které pak samozřejmě nějakou cestou ven musí. Když je v hlavě necháme příliš dlouho, spiknou se proti nám a způsobí v naší hlavě velký třesk a výbuch emocí. Nebo-li afekt.

A tak když pocítíte příchod pláče, radši ho nechte plynout, protože na pláči přece není nic špatného! Buďme rádi za tyhle kapičky, které nám i svým způsobem ulevují od problémů, emocí a událostí.



Tak a jaké my máte skušenosti s pláčem? Umíte ho zadržet? Nebo vás také ovládne? Pište připomínky a vše, co vás zajímá.
 
 

Reklama